Král Václav II., syn Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské, měl od dětství chatrné zdraví. Sám papež mu dovolil, aby si ve dnech půstu dopřával maso, protože jeho nemocný žaludek prý nesnášel ryby a postní jídla. Vyhýbal se velkým shromážděním a sněmům a nejraději býval zcela sám. Míval chorobný strach z koček, nesnášel jejich mňoukání, bál se blesků a proto se za bouřky schovával do dutého oltáře s ostatky svatých. Zbraslavská kronika zaznamenala případ, kdy si sám pálil lýtka hořící svíčkou, aby se potrestal za to, že nevyslyšel prosbu jednoho šlechtice.
Z toho vyplývá, že byl těžkým neurotikem trpícím různými fobiemi a navíc i paranoikem. Historik profesor Josef Šusta například uvádí, že Václav II. „mnohdy z obavy otrávení jídlem při hostině nechal se pověsit v audienční síni nohama vzhůru, aby lépe dávil“.
Přesto tento neurotik dokázal získat hned tři královské koruny – kromě české i polskou a pro svého syna Václava III. i uherskou. Zemřel v pouhých 34 letech, podobně jako jeho matka, na plicní tuberkulózu. Kronikář zaznamenal, že ho trápila vysoká horečka a ukrutné bolesti, jež „prozrazovala vyčerpanost údů a ukazovala tvář, kterou pokrýval nádech modravé barvy“.
zdroj
